JUDr. Ladislav Feierabend
Letos v létě se mi přímo z rukou nakladatele Ivo Stehlíka, který nás v Mladočově navštívil, dostala do rukou pozoruhodná kniha Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952. (Jde o překlad z angličtiny.) Publikaci napsal Ladislav Karel Feierabend (1891-1969), který zastával řadu vrcholných družstevních, veřejných a zahraničních funkcí (např. byl předsedou Plodinové burzy v Praze, předsedou Čs. obilní společnosti atd.) Po Mnichově se stal ministrem zemědělství a v této funkci setrval až do ledna 1940, kdy bylo vyzrazeno jeho členství v odboji. Ze dne na den musel za velice dramatických okolností uprchnout před nacisty do zahraničí. Působil v londýnské exilové vládě. Po návratu do vlasti se shledal s rodinou, která strávila válku v koncentračních táborech, ale musel čelit nesmyslnému obvinění z kolaborantství v komunistických médiích. Opakovaně a veřejně se stavěl proti narůstající komunistické moci. V roce 1948 byl nucen znovu uprchnout, tentokráte se mu podařilo vzít s sebou celou svoji rodinu. Od roku 1950 žil v USA, kde působil jako redaktro Hlasu Ameriky….
Na přebalu knihy je tato anotace:
Zemědělské družstevnictví v Československu do roku 1952: Pokud slyšíme o zemědělském družstevnictví, vybaví se nám zřejmě JZD sedmdesátých a osmdesátých let, plnící směrnice sjezdů KSČ, popřípadě ještě kolektivizace let padesátých. Málokdo ale ví, že před těmito tragickými událostmi, jejichž dobový popis v knížce též najdete, vzkvétaly v naší vlasti po mnoho desetiletí tisíce venkovských družstev skladištních a hospodářských, úvěrních, zpracovatelských, spotřebních, elektrárenských a dalších, které vznikaly svobodně, spontánně a zdola. Síť svépomocných sdružení pomohla rolníkům uniknout z drápů lichvářů, modernizovat svá hospodářství, zhodnotit a výhodně prodávat své produkty, elektrifikovat i jinak zvelebovat své obce. A co bylo snad ještě významnější: dodala jim sebedůvěru, protože svá družstva zřídili a spravovali sami, bez pomoci charity či státu. Předválečná zemědělská družstva v sobě dokázala skloubit prvky solidarity i soukromé iniciativy. Byla příkladem kontroly ekonomické moci – ekonomické demokracie. Jaký měla družstva vliv na život první republiky? Proč o nich dnes víme tak málo? Knížku, která vzbuzuje tyto a další otázky, napsal její autor v exilu v roce 1952 a po padesáti pěti letech se dostává poprvé k českým čtenářům.
V knize se popisuje historie vzniku a účelu malých družstev, jejichž rozvoj zastavila až nacistická okupace a nástup komunistického režimu. Také v Mladočově byla ve 30. letech zřízena Kampelíková finanční záložna se sídlem v Mladočově. V knize se doba nacistické okupace v souvislosti s družstvy hodnotí takto: Zemědělská družstva, tak jako jiné instiuce, byla donucena s Němci spolupracovat, jakkoliv to bylo odporné jejich vlasteneckému cítění. Pokud by byla odmítla spolupráci, byla by ohrozila potravinové zásobování svých českých spoluobčanů a také svou vlastní existenci, aniž by to přineslo nějaký výsledek. Tuto skutečnost po válce uznal celý národ s výjimkou komunistů, stejně jako byla uznána statečnost vedoucích osobností družstev za nacistické okupace. (s. 56)
Zaujala mě ale velice některá oficiální stanoviska z doby komunistického režimu v 50. letech. V knize se píše:
“ Nástrojem určeným ke kolektivizaci všech rolnických hospodářství na území republiky se stal zákon č. 69 O jednotných zemědělských družstvech z 23. února 1949. Ze samotného zákona není snadné poznat, že jeho cílem je vybudovat kolektivní zemědělský systém. V prvním paragrafu se dočteme, že: “V zájmu zajištění blahodárného rozvoje zemědělského družstevnictví a odstranění dosavadní roztříštěnosti družstevní činnosti v zemědělství jako dědictví minulosti budou zakládána na podkladě dobrovolnosti jednotná zemědělská družstva, která mají sjednotiti dosavadní různá zemědělská družstva a přinésti významný prospěch pracujícím zemědělcům. “
Meze byly velmi užitečnými biopásy: vypadaly dobře esteticky, byly větrolamy, poskytovaly útočiště divokým zvířatům, nebo dávaly drobné ovoce na osvěžení i pro lidi. “Zblbnutí” lidé je však nadšeně rozorali. Dnes se na biopásy dávají i dotace.
Co se ve skutečnosti “dobrovolně” dělo, víme z dějin a od pamětníků. Mě osobně (hovořím za sebe, ne za Mladočov) na takových slovech zaráží ta nepříjmená podobnost s dnešními úmysly vedení obce osadu Mladočov odkanalizovat. V podstatě by stačilo ponechat slova, jako je “blahodárný vývoj“, “dobrovolnost” a nahradit slovo “prospěch pracujícím ” za spojení “prospěch pro životní prostředí” a máme zde opět v praxi styl, jakým v některých obcích přistupují k otázce veřejné kanalizace.
Všimněme si také, jak se komunisté oháněli slovy “zvyšení životní úrovně pracujícího lidu“. Viz např. cit.: “Podle zákona je základním účelem založení Ústřední rady družstev péče o vytvoření a rozvoj jednotně organizovaného družstevního hnutí jako prostředku zvýšení životní úrovně členů i ostatního pracujícího lidu…V Praxi to znamená, že celé družstevní hnutí musí být “jednotné”, aniž by se bral ohled na odlišnost zájmů a potřeb jeho členů. Družstva mají nadále sloužit nikoliv zájmům svých členů, nýbrž zájmům komunistického státu.”
Jakým způsobem hodlá vedení naší obce změřit ” zvyšení životní úrovně” zavedením kanalizace lidem, kteří by museli platit vysoké stočné, jehož výši do budoucna nikdo nedohlédne +přípojku atd?
A jdeme dál: “S tímco cílem byly sloučeny všechny maloobchodní prodejny zemědělských družstev i jejich centrály se spotřebními (konzumními) družstvy. Navíc všechna družstva, která jakýmkoliv způsobem konkurovala znárodněným či “socializovaným” podnikům, byla zrušena…..(s. 64) Zde vidím opět paralelu s kanalizací, kdy se v hlavě honí slova jako: “Musíte se připojit”, odpojit svou ČOVku….atd. – aspoň v takových obavách lidé žijí….
Kdo kdysi nesouhlasil se socialistickým řízením země komunisty, ten byl “nepřítel lidu“. Když dnes slyším na adresu euroskeptiků, kteří nesouhlasí s byrokratickým konstruktem zvaném Evropská unie, že jsou “protievropští”, mrazí mě, jak jsme my lidé nepoučitelní! Kam se poděla svoboda, demokracie?
Ale lidé přece kanalizaci “chtějí” a to je hlavní! Cituji k těmto slovům dále: “Komunistický režim stále zdůrazňuje, jak v Československu, tak v cizině, že proces kolektivizace probíhá zcela nenásilně, že režim na rolníky nevyvíjí žádný nátlak…” (s. 73) (Hlavně že ti, co podepisují našemu vedení smlouvy, od něho slyší, že “už skoro všichni, až na pár křiklounů, podepsalo…”
“Komunistům se podařilo rozštěpit vesnici do antagonistických skupin a zničit její tradiční solidaritu” (s. 75) Tendence lákat do zastupitelstva za Mladočov lidi, kteří pro svůj krátký pobyt v této osadě a pro způsob, jakým se rozhodli kandidovat, pro zastupování Mladočováků nemají nadměrné předpoklady, tady je a s ní také snaha narušit to, aby lidé “z jednoho kopce” drželi spolu.
Kniha je velmi poučná a docela vystižně popisuje sedláky:
Jindřich Šimon Baar, dle kterého nesla jméno i slavná česká herečka Lída Baarová, oslavil sedláka v knize Jan Cimbura. Sedlák byl člověk, co byl otevřený sice novotám, ale pečlivě je zvažoval, co mu opravdu přinesou. Český sedlák na rozdíl od japonských rolníků, které spojovala práce na rýžových políčkách, byl individualista. Duch kolektivismu v Japonsku se pak projevil i v řízení firem, ale i obcí, které na nás mohou působit jako modely úspěšného socialismu. Individualita se potlačuje (hřebíky nesmějí vyčuhovat a musejí být zatlučeny)
“Český i slovenský rolník byl vždy individualista se silným odporem k jakékoliv formě kolektivizovaného zemědělství. Odjakživa sám zvládal celý zemědělský proces od příprav půdy přes setí po sklizeň, buď vlastníma rukama, nebo s pomocí najatých pracovníků, jejichž znalosti málokdy převýšily jeho. Uvědomoval si význam a vzájemnou souvislost všech svých aktivit. ..Cítil se být pánem své půdy a duše….Jeho půda pro něj nepředstavovala jen výrobní prostředek, který by byl ochotný zaměnit za nějaký lepší a výhodnější. Byl na ní vázán citově. Hospodářství vnímal jako pevný základ pro svou rodinu a málokdy se dokázal rozloučit byť i s malým a špatným kouskem půdy. Pozemky mu odkázali rodiče a očekávalo se, že je naopak rozhojní, než je dál předá svým vlastním potomkům.”
Pokud se někde postaví blízko sebe nové domky (nová developerská zástavba v Poříčí), které nemají předpoklady k tomu, aby jejich majitelé chovali aspoň slepice dnes či kdykoliv v budoucnu, pokud by nastala jakákoliv krize, s níž by měl zodpovědný člověk počítat, a bylo by třeba použít scénář B, protože vajíčka prostě v obchodě nebudou), tam je pravděpodobně rozumné, udělat jim společnou ČOV.
Pokud ale některý ze zastupitelů rozprodal pozemky po svých předcích na stavební parcely, pravděpodobně nemá a nikdy neměl selského ducha, zdravý selský ztratil, a proto by neměl lidem, kteří ještě stále na svých pozemcích hospodaří a půdu zvelebují a jeho do zastupitelstva nevolili, dávat rozumy o kanalizaci a podávat paušální hlášky o “rozumných lidech” ve své obci.
Snad už rozumím tomu, co chtěl říci Pepa Škeřík, když mi řekl (poté, co nám prodal Bártův statek), že by se “těm lidem mohl podívat do očí.” “Těmi lidmi” měl nejspíš na mysli ty hospodáře, co tu kdysi před námi hospodařili.
