Kříž uprostřed bitevního pole
Reaguji na článek, který vyšel ve Svitavském deníku dne 24.7.2019 s názvem Opravený kříž v Mladočově padl k zemi. Po čtrnácti dnech. Ačkoliv bydlím přímo v Mladočově, článek obsahoval i pro mě novinky, ale otázek ve mně vzbudil ještě více. Dozvěděla jsem se především, že údajně neznámý „vandal“ poškodil v Mladočově u lesa misijní kříž, a to 14 dnů po opravě. Ráda bych k tématu sdělila i svůj názor a některé skutečnosti, které v článku nezazněly. Především nevím, kdo kříž poškodil, ale v prvé řadě mě napadlo, že to pravděpodobně byla jen nehoda, že nehody se prostě stávají a opravdu ne vždycky za tím musí být jen zlý úmysl – vandalismus.
Pro kontext věci bych ráda zdůraznila, že v nedalekém sousedství kříže se nachází dětský tábor. Ten je situován v podstatě hned za kostelem se hřbitovem, chatičky stojí hned za hřbitovní zdí. Koneckonců smrt a radostné dovádění děti obojí jaksi patří k životu a není nutné je od sebe izolovat. Jde přesto o poněkud ojedinělou kombinaci způsobů využití dvou vedlejších pozemků, neboť venkovské hřbitovy kvůli pietě obvykle sice bývají na okraji vesnic, tam ale splývají už jen s krajinou, neboť za nimi bývá jen pole, rozhodně ne dětský tábor. Původní stará škola v Mladočově svou katolickou výchovou úzce navazovala na farnost, docházely do ní místní děti z okolních vesnic. K pořádání pionýrských táborů se škola a školní zahrada začala využívat až na konci 70. let po uzavření školy z důvodu dramatického poklesu počtu žáků. Postavily se chatky, vybudoval se venkovní bazén a tábory pořádal Dům dětí a mládeže Svitavy.
Píše se rok 2019 a tábory již dávno nepořádá DDM Svitavy, s nimž se obec Poříčí u Litomyšle v 90. letech o chatky dokonce i soudila, ale neziskové subjekty s totožným předsedou, které si areál od obce celoročně pronajímají na pořádání táborů a jiných akcí, zejména pro děti a mládež z různých končin republiky. Na původně školní zahradě nedávno přibyly se souhlasem starosty obce další chatky k navýšení kapacity tábora. Ta nyní překročila 200 dětí, což zdaleka převyšuje počet obyvatel osady Mladočov, kterých je okolo 80. V původně školní zahradě se za dotace vybudoval nový povrch hřiště uzavřeného sítí. Není však určeno pro pravidelné využívání širokou veřejností či místními dětmi, ale především pro děti z tábora. Jelikož s manželem často chodíváme na procházku krajinou, která vede okolo tábora, není možné si nevšimnout, že aktivity dětí se dnes neobejdou bez hlasité reprodukované hudby a občas i bubnování, barevného kouře a ran. Každoročně se koná několik turnusů, přičemž každý turnus představuje až 4 plné autobusy na začátku a na konci turnusu. Když se turnusy střídají a osobními vozy přijíždějí i rodiče, vypadá to, že se v malém Mladočově u kostela koná nějaká veliká mimořádná akce.
V projednávaném návrhu na nový územní plán navrhla správa obce dokonce další sportoviště na církevní orné půdě a v územním plánu je též nový hřbitov na prostoru původní farské zahrady, prakticky naproti areálu tábora. Zkrátka kdyby se toto vše mělo realizovat, šlo by o podle mého názoru zcela nekoncepční plán s táborem U Dvou hřbitovů v rozporu s charakterem lokality. A tak si občas kladu otázky, pro koho a k čemu přesně je to všechno dobré (zda zejména pro místní mladočovské občany) a jakým směrem se to všechno ještě jednou bude vyvíjet. Snažila jsem se s manželem tyto otázky klást správě obce, zdá se ale, že jí nezajímají.
Nyní jsem se dozvěděla, že někdo vážně poškodil misijní kříž u lesa. Jak už to bývá, hypotéz o tom, jak k tomu došlo, je zřejmě hodně, žádnou nelze vyloučit, dokud se neprokáže opak. Každopádně je třeba ctít presumpci neviny. Třeba si z kříže jen někdo z nedbalosti udělat terč a nedomyslel následky a pak měl strach se přiznat. Třeba šel okolo opilec, co si na kříži ventiloval špatnou náladu. Třeba kříž poškodil někdo z místních lidí, třeba to udělal někdo ze zastupitelů. Koneckonců součástí místního „folklóru“ je aktualita, že 6 zastupitelů je nyní obviněno z přestupku proti majetku, jen v jiné kauze z loňského roku.
Třeba jen samotný obnovený kříž byl tak slabý, že zafoukal extrémně silný vítr a kříž spadl. Někdo si k němu jen stoupl a více se o něho opřel. V článku je citován samotný pan restauratér, který sice hovoří také o vandalismu, tedy o úmyslném činu, ale i o potřebě posílit stavbu proti mechanickému poškození: „Provrtáme podstavec a dovnitř dáme nerezové armatury, které kříž dostatečně zpevní. Pokud by došlo zase k vandalství, už bude možné dílo poškodit jen mechanizací. Ručně to nepůjde.“ Je tedy otázkou, zda stavba neměla být i nějak zkolaudována či zkontrolována co do bezpečnosti, když se ví, že v okolí kříže si občas hrají děti, které jeho pevnost mohou „otestovat“. Žijeme navíc v době, kdy se lidé kvůli úrazům žalují u soudů a zároveň hledají různé důvody, jak se z právní zodpovědnosti za neštěstí vyvinit a přenést ji na někoho jiného.
Je zde dále důležitá okolnost, která v článku nezazněla dostatečně. Kříž sice stojí u lesa na kraji pole příznačně nazvaného Zákoutí, kdokoliv k němu ale přijde až na dosah, nemůže si nevšimnout jedné nápadné věci. V bezprostřední blízkosti (asi 10-15 metrů) stojí „první“ skrýš z dlouhých větví a různé štíty z větví. A dál v lese jsou další a další skrýš, celkem nejméně 5. Je to pochopitelně spojeno s aktivitami dětí z tábora. Nebyla jsem nikdy u dětí tak blízko, abych viděla, jak přesně si tam hrají, mám ale jistou představu z vlastního dětství, jaké to je hrát třeba šiškové války. Ty jsem ale vedla s hrstkou dětí, ne v tak velkém kolektivu. Lze tedy směle konstatovat, že kříž vlastně není „vedle“ tábora, ale občas je v podstatě „uprostřed bitevního pole“ – soudíc podle spokojeného řevu dětí doléhajícího k hlavní cestě a pobíhání dětí v blízkosti kříže.
V článku o poškozeném kříži stojí, že „Lidé v Poříčí se domnívají, že misijní kříž v Mladočově nezničili kolemjdoucí nebo děti, ale někdo úmyslně. Zřejmě použil i silné páčidlo.“ Autorka článku zřejmě osobně obec Poříčí navštívila, ale nestihla se těch „lidí z Poříčí“ ještě zeptat, z jakých důvodů už předem vylučují, že by to děti být nemohly, když si v blízkosti kříže hrávají.
Otázkou také je, kdo jsou vlastně ti zmiňovaní „lidé z Poříčí“? Podle jakých kritérií provedla autorka článku výběr dotazovaných osob a kolik jich bylo, než učinila obecný závěr o názoru „lidí v Poříčí“ na věc. Mě se například nikdo na nic neptal, ani policie. Pokud vím, tak se nikdo na nic neptal ani nikoho z členů mnohagenerační rodiny, která dokonce bydlí táboru nejblíž! Možná by se dozvěděl, že před několika lety to byly právě osoby z tábora, které jim na zemědělském stroji způsobily několikatisícovou škodu, což údajně uznaly obě strany. I to se hold stane a rozhodně to neznamená, že kříž automaticky poškodily děti a ještě úmyslně. Zároveň mě ale nenapadá vůbec žádný důvod, proč to předem kategoricky vylučovat, jako to činí „lidé z Poříčí“!
Na podporu tvrzení o všeobecném postoji „lidí z Poříčí“ článek navíc ocitoval toliko jednoho „člověka z Poříčí“, a sice místostarostu, který údajně konstatoval toto: „Domnívám se, že to musel udělat někdo, kdo místo v Mladočově moc dobře znal. Je odlehlé a není tam odnikud vidět. Kdo tam přišel, musel o kříži vědět. Myslím, že to byl někdo z blízkého okolí a podle načasování to vypadá, že dotyčný vandal chtěl poškodit dětský tábor, který je každý rok v sousedním rekreačním zařízení. Akorát asi neznal jejich režim.“ Jenže v sousedním rekreačním zařízení jsou děti ubytovány, hrát si chodí i jinam. Z článku není úplně zřejmé, zda jeho autorka oplývá schopnosti věcného myšlení, protože v něm schází informace, zda se pana místostarosty zeptala i na to, proč by vlastně měl podle něho mít „někdo z blízkého okolí“ motivaci tábor poškodit (i za cenu znesvěcení starého symbolu lásky k víře).
O čase spáchání údajného vandalství má článek již „jasno“ („minulý týden v úterý mezi 12 a 14 hodinou“), podle mého názoru jde ale pouze o pracovní předpoklad, nikoliv daný „fakt“. Opět jde zřejmě o informaci získanou od jedné strany, která sama zůstává podezřelá. Čin se možná nemusel stát v danou dobu, ale třeba v 11. hodin, přesto i policie s uvedeným časovým rozmezím pracuje jako s „faktem“, když vyzývá svědky, kteří si v Mladočově v úterý 16. července „od 12 do 14 hodin“ všimli podezřelých lidí u lesa, aby se ozvali na linku 158… Není divu, že je na policajty tolik vtipů. A nestal se v Praze, ale v malé vesničce, kde by stačilo, aby si policie pár potenciálních svědků z řad sousedů obešla co nejdříve po zjištění činu, dokud si něco ještě pamatují. Takto zřejmě marně doufá, že se jim svědci ozvou, až se jim někdy do rukou dostanou Svitavské noviny.
Nikdo zřejmě dosud neví, kdy a jak přesně k činu došlo, kdo se ho dopustil a jaké faktory v něm hrály roli. Mám ale naději, že i kdyby to udělaly děti, bylo by pravděpodobnější, že to neudělaly úmyslně, jen se bály to přiznat. Od samého začátku jde jen o to, kdo je za to zodpovědný (kdo to zaplatí) a zda se přijmou řádná opatření k tomu, aby se to již nikdy neopakovalo a jednou se nemuselo rozhodovat o tom, kdo je trestně zodpovědný (kdo bude platit) za případné zranění dítěte, které trefilo břevno (kříž), když hrálo fotbal.
Další podrobnosti, okolnosti a informace od „lidí z Poříčí“ článek už nepřináší a prostor raději věnuje způsobu, jakým byl kříž opraven. Na závěr mě napadají dvě otázky: Proč vlastně místostarosta, věřící katolík, strhl svou úvahu hned k vágnímu (nejmenovitému) obvinění lidí z „blízkého okolí“ (prakticky jen úzké hrstky), že chtěli poškodit tábor, a současně spolu s ostatními „lidmi z Poříčí“ předem vyloučil možnost, že za škodu je zodpovědný tábor? Sám tak morálně poškozuje jako obětní beránky onu hrstku občanů („teroristů“) z nejbližšího okolí. Je mi to podezřelé, protože od zastupitele bych spíš očekávala, že když už nebude nestranný, nebude alespoň takto nezodpovědně spekulovat, aniž by svůj hodnotící názor podložil tvrdými argumenty. Zřejmě nemá čisté svědomí. Kdyby se totiž prokázalo, že to přece jen byly dětí z tábora, pak by to bylo nepříjemné zejména pro něho coby zastupitele. Je zřejmě snazší obvinit někoho jiného (byť bezejmenně) a odvést pozornost od jiných možností, které se přitom (v tomto případě) nabízejí v prvé řadě. Je to zřejmě příjemnější, než nést morální zodpovědnost za podmínky, v jakých je tábor vůbec provozován – přímo za kostelem a hřbitovem, u lesa s křížkem na jeho okraji.
K věci tedy stačilo napsat jen krátkou neutrální zprávu na jeden odstavec. Svitavský deník se ale pustil do sepsání rovnou celého článku. S tím souvisí i moje druhá otázka, která mě napadá, a sice proč a na čí zadání vůbec článek vznikl. Kvůli jeho výše zmíněnému obsahu ve mně Svitavský deník budí dojem média, které je servilní vůči některým komunálním politikům obce Poříčí u Litomyšle, neboť zjevně prezentuje jen jejich názor. Vypadl zde ze své role, kterou je služba veřejnosti.
Věra Dudmanová