Sep 232014
 

Dovolila bych si Vás pozvat na malou videopohlednici z Mladočova. S Neilem jsme připravili amatérský dokument Osada Mladočov. Použili jsme časosběrné fotky, jinak natáčeni nezabralo víc než pár procházek a bylo třeba k tomu něco načíst. Amatér znamená milovník (tak to tuším aspoň říkal “doktor z vejminku”), takže pořad sice není od profesionálů, ale lokálpatriotů, kteří se někdy rekrutují dokonce více z těch, kteří jsou náplavky. Pěkně jsme na tom s Neilem spolupracovali a doplňovali se (škoda, že tam není nahrána hádka – pojď to honem znovu namluvit, vždyť je tam funění Dorotky!; někdy záleží na sekundě a správném načasování, proto je to piplačka…), od A do Z jsem sice napsala scénář s použitím citací z knih, ale Neil se piplal se softwarem o třech liniích (obraz, hudba, nahrávka s vyprávěním). Paní sousedka mě pustila kvůli natáčení i na balkón, což byl její nápad. Časem Neil uploaduje lepší kvalitu zbavenou třesu při jízdě autem. Zajímavost: když se ve filmu objevuje portrét císaře pána Franze Josefa I, skutečně na daném místě kdysi prý stály stovky vojáků. A ten dům, před nimž sněží, je náš (týká se ho nejstarší zápis v mladočovských gruntovních knihách), stejně tak jsem využila naše oprýskané zdi dvora k popisu situace po 30leté válce:-) Jinak jsme snad nezasahovali do soukromí lidí.

 

Osada Mladočov

1) V neděli po poledni zapřáhl pantáta Zeman krávy a vezl Milku ještě s dvěma jinými rakvičkami dětí též katolických, které v pátek a v sobotu skonaly, na Mladočov. Že jeli, neubíral se průvod přes Budeslávek a kolem Juklovky, bývalého helvétského hřbitůvku, pro vlhkost půdy zrušeného, ale šel “silnicej”, “hájkem” skrze kus Poříče, strmou cestou vzhůru k farnímu kostelíčku, daleko viditelnému…” tak takto podávala obraz lidového života ve východních Čechách na Litomyšlsku v knize povídek Kamenné stezky spisovatelka Teréza Nováková.

Osada Mladočov, která se v jejích textech občas objevuje, dnes spadá pod obec Poříčí u Litomyšle a současně s ní pod tři mikroregiony, a to Litomyšlsko, Desinka a Sdružení obcí Toulcovy maštale. Příroda, nacházející se na území obcí Maštale je krásná a neponičená civilizací. Rozmanité geologické podmínky v různých částech způsobily, že krajina nemá jednotný ráz, ale střídají se zde různé reliéfy povrchu a rozmanitá rostlinná skladba. Značná rozloha území nebyla postižena scelováním pozemků v období socialistické kolektivizace a zůstalo zde množství rozptýlené zeleně, která tvoří krajinu malebnou, vhodnou pro rekreaci a odpočinek.”

Existence osady Mladočov, která má dnes okolo 80 stálých obyvatel, souvisela po celá staletí s dějinami města Litomyšle, o které se první zmínka z roku 981 nachází v Kosmově kronice. První psaná zmínka o Mladočově se poprvé uvádí v listině z roku 1349. V ní pražský arcibiskup Arnošt a jeho kapitula žádá papeže Klementa VI o přidělení duchovenstva, kostelů, klášterů a farností pražské a oloumoucké diecéze k nově zřízenému litomyšlskému biskupství.

In decanatu Muttensi…parrochiales Ecclesias…Mladoschaw

Část kostela sv. Bartoloměje na Mladočově nese stopy románského stylu, a proto je pravděpodobné, že byl vybudován už v první polovině 13. století. Blízko něho bylo kdysi pravděpodobně umístěné zemánské sídlo či strážní hrádek střežící zemskou stezku vedenou pralesem, neboť zápis v mladočovské farní kronice z roku 1783 popisuje, že se v rohu hřbitova při kopání nalezly “kusy pálených širokých cihel červených, řebíky, skoble a jiné” a po celé jižní straně hřbitova byly patrny “dolíky, kopečky, mezi tím drobné a velké kamení a cihly”.

Mladočov byl na počátku 15. století středem statků snad rytíře, snad měšťana Vavřince Toulovce. Jeho život je opředen mnoha pověstmi a legendami, k mnohým ale nejsou žádné historické podklady. Prostý lid ho považoval za nižšího šlechtice -rytíře.

Zřídil dvě nadace, jednu pomáhající litomyšlskému špitálu a druhou směřoval na farní kostel v Mladočově, neboť v roce 1409 jako pan Mladočova a patron farního kostela se rozhodl “pro spasení duše své, manželky své Anežky a předků svých prostředku spasitelného sjednati a památky nějaké potomstvu zůstaviti.” Zakoupil půl lánu pole za 25 kop pražských grošů od Jakuba ve vsi Mladočově a toto pole, z něhož plynulo 36 grošů ročního úroku, odevzdal natrvalo do správy mladočovského faráře.

Toulovcovy nadace učiněné na sklonku jeho života ukazují, že byl člověkem velmi zámožným. Vyvstává proto otázka, jak svého majetku, zejména pozemky, nabyl. Na svou dobu měl dobré manažerské a organizační schopnosti, přesto není vyloučeno, že svých majetků nabyl nepoctivým způsobem. Tradice o Toulovcovi žije v pověstech rozšířených na celém Litomyšlsku, ale těžiště má v Mladočově. Pověsti vyprávějí o loupeživém rytíři Toulovci, jeho pokladech, o místech Toulovcova úkrytu v Budislavských skalách s názvem Toulcovy maštale a Toulcův stůl, nebo o tom, jak Toulovec při pronásledování klamal nepřátele okováním koní obráceně. To, zda Toulovec byl lapka, doložit sice nelze, ale ani vyvrátit.

V roce asi 1425 se Mladočova zmocnili husité, vypudili katolického kněze a fara byla zřejmě osazena knězem kališnickým. Čeští bratři prosazovali, aby církev byla chudá, neboť jen v tom viděli záruku, že její učení zůstane čistým a mravným. S nástupem Habsburka Ferdinanda I., v roce 1526 ale dochází v Čechách k postupné rekatolizaci, proto pán z Litomyšlského zámku nařídil v roce 1581, aby i bratrský kněz z Mladočova byl vypuzen.

Vesnici v roce 1582 odkoupilo od pánů Berků z Dubé město Litomyšl a s Desnou tvořilo jeden samosprávný celek. Především díky tomu, že Mladočov nebyl majetkem zámeckých pánů v Litomyšli, neúčastnili se zdejší lidé selského povstání proti zámecké vrchnosti, třebaže jeden z jejich vůdců Matěj Abrhám pocházel z vedlejší vsi Poříčí, dnešní čp. 53.

Po vyhlášení Tolerančního patentu od katolické církve odpadlo v Mladočově 23 % obyvatel, a tak v roce 1785 vydaly úřady povolení ke zřízení lokálie fary. Pozdně barokní budova fary s hospodářským dvorem byla hotova v roce 1788. Během 6 následujících let se postavila dřevěná školní budova, kterou v roce 1837 nahradila budova zděná. Škola a církev používala a udržovala na venkově český, nikoliv německý jazyk. Po úplném uzavření školy v roce 1985 z ní a z areálu za místním hřbitovem u školy byla vybudována turistická základna Zátiší.

Nejstarší zápis v mladočovských gruntovních knihách se vztahuje k dnešnímu mladočovskému čp 7. Tento grunt a sídlo se v roce 1588 stává majetkem Martina Vlka a v roce 1605 se stává majetkem bednáře Michala Peřiny. 30letá válka zasáhla i Mladočov, kde došlo podle všeho ke zpustošení a opuštění několika gruntů.

V roce 1881 se Mladočov odděluje od Desné a stává se samostatnou obcí až do roku 1964. Pečeť i razítko obce obsahuje prvek hrábí, dvě kosy, pluh a snop obilí.

V polovině září roku 1889 se na JZ části Litomyšlska odehrávaly vojenské manévry císařského vojska za účasti 40 000 vojáků. Mladočov v těch dnech navštívil samotný císař František Josef I.

Po vyhlášení samostatné Československé republiky již v roce 1919 vzniká Sdružení katolické mládeže a při něm divadelní ochotnický spolek a katolický kulturně-tělocvičný spolek Orel. V Mladočově byl také finanční spolek pro farnost, který se přejmenoval na Kampelíkovu záložnu se sídlem Mladočově. Vzniká též odbor Katolické charity. V roce 1927 vlastní škola v Mladočově Alšovo loutkové divadlo. V témže roce si jako první pořizují radiopřijímač pan řídící učitel a pan farář. Ten si také v roce 1931 kupuje jako první občan v Mladočově auto značky Tatra. Teprve v letech 1940-41 je do Mladočova zavedena elektřina.

Druhá světová válka si vyžádala od místních hospodářů povinné dávky potravin, prostřední zvon z mladočovského kostela byl zrekvírovan a roztaven pro válečné účely. Ke konci války se objevilo v okolních lesích mnoho uprchlých ruských zajatců i partyzánů. Němci je krutě stíhali. Kdo by se pokusil je ukrýt nebo jim nějak pomoci, riskoval svůj život. Přesto jim někteří zdejší občané a lidé z okolních osad pomáhali, jak se dalo, a nosili jim do lesů jídlo, oděv a další životní potřeby. Konec 2. světové války popisuje dle Kroniky obecné školy v Mladočově pan František Kučera takto: “Od mladočovského kostela bylo 8.- a 9. května dobře vidět útoky sovětských letounů na německá vojska ustupující po silnici v prostoru Borové. A stále až do čtvrtka, projížděly stovky a tisíce Němců.”

Po 2. světové válce se upravilo okolí fary, zřídila se ohromná 1,2 ha měřící zahrada se stovkami ovocných stromů, tisíců keřů drobného ovoce a s mnoha okrasnými jehličnany, fara se tehdy využívala až do roku 1957 k charitativním účelům pro bezdomovce, sirotky a staré lidi. Po převratu v únoru 1948 byla zahájena socializace vesnice. Místní hospodáře přesvědčovali o výhodách a nezbytnosti založení JZD. Kolektivizace Mladočova nebyla vůbec úspěšná. Vstupu do JZD se bránili nejen větší, ale i malí rolníci, o které především se strana, jak radil Vladimír Iljič Lenin, měla opřít. Některé odpůrce socializace vesnice a nepřátele socialismu vyslýchala Státní bezpečnost. Panu Janu Krejčímu z Mladočova byl vyvlastněn traktor. Jan Boštík z Mladočova se vrátil po třech dnech vyslýchání zcela psychicky a fyzicky vyčerpán a byl řadu měsíců upoután na lůžko. Svůj pohled na 50. léta detailně zaznamenal v práci Kronika kolektivizace malé vesnice: Zápisky mladočovského rolníka Jana Boštíka o životě v letech 1945-1959, který k vydání připravil Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v roce 2008.

JZD bylo ustanoveno až v roce 1958 jako poslední na okrese. Většina lidí poté byla zaměstnána v JZD.

Teprve v roce 1966 nahradil obecního pořádníka s bubnem v Mladočově místní rozhlas a do roku 1968 se zde obešli bez veřejného osvětlení. V roce 1969 byla dokončena požárnická nádrž Louže. Další zajímavostí osady je rod Krejčích. Sahá hluboko do 18. století a stále žije a hospodaří na své usedlosti. Letos je tomu přesně 300 let, odkdy se ví, že jejich předek grunt vlastnil.

V roce 1963 se zaměstnanci zemědělského družstva v Mladočově tajným hlasováním rozhodli připojit ke družstvu v Poříčí a ne k Desné a mít společné JZD. V následujícím roce se po 80leté samostatnosti v návaznosti na sloučení dvou družstev stává osadou obce Poříčí, ale záhy se Mladočov po pouhých 12 letech v roce 1976 stává stejně jako Poříčí s osadou Zrnětín osadou obce Dolní Újezd, opět v návaznosti na postupující integraci zemědělských družstev. V roce 1990 v souvislosti s výsledky ankety, zda si občané přejí zůstat pod obcí Dolní Újezd či pod Poříčím, se stává součástí obce Poříčí u Litomyšle.

Po Listopadové revoluci se Mladočov opět stal součástí Poříčí u Litomyšle. A život běží dál. I dnes Mladočov stále žije a dýchá, jeho obyvatelé prožívají své starosti a radosti, rodí se a umírají a duchové dávných předků uplynulých staletí nad nimi bdí. Mladočov si uchoval tradičního venkovského ducha jako málokterá vesnice. Může se pochlubit tím, že nejeden usedlík zahradničí, kutí, má vztah k půdě a k tradičnímu hospodářství, chová slepice, krocany, husy, kachny, ovce, kozy, skot nebo koně. Zakořeněn v Mladočově zde má svůj domov.

Archa domova až po okraj naplněna bude vším světem a já vypluji za tichého oddychování stájí a stodol. Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jenom sem se vrátím, jenom sem…Ať svítí světla milovaných chalup, ne jako bóje v dálce, ale betlemsky radostně a vytrvale…Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím…” František Halas.

Viděli jste dokument

Osada Mladočov

Vyrobili

Věra a Neil Dudmanovi

Na pořadu spolupracovala:

Marie Krejčová

V pořadu byla využita publikace Františka Kučery: Poříčí u Litomyšle, Zrnětín, Mladočov

Hudba: Jiří Srnka, Luboš Fišer, Jiří Malásek a Jiří Bažant

V dokumentu zazněla skladba Duchovní českobratrské pís z Kancionálusestaveného Janem Amosem KomenskýmModlitba za pokoru – Soudce všeho světa, Bože

Tento pořad nebyl financován z prostředků EU.

Mladočov 2014

 

 

 Posted by at 8:32 am

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)