Apr 092014
 

P1040175_modified_1

Že se dějiny či určité situace a vzorce chování některých lidí mohou opakovat, svědčí i text pana Františka Kučery v publikaci o obci Poříčí u Litomyšle, Zrnětín, Mladočov. Je v ní pasáž o osudech budovy školy a areálu u ní. Ta škola má relativně dlouhou tradici, byla původně dřevěná, pomáhala udržovat český jazyk na venkově, po mnoha letech (184) byla v roce 1977 uzavřena i přes protesty rodičů. Jak už to bývá, kvůli snižujícímu se počtu žáků je občas potřeba školy zavřít. (Takových bylo a bude jistě v republice hodně a nemohou o tom rozhodovat vždy jen rodiče.) Snad v tuto chvíli rodiče či prarodiče i školy někde protestují proti tomu, že je naopak ve třídě dětí hodně a hledají v době demokracie pro své dítě jinou školu či jiné řešení.

Pan Kučera píše:

Významnou udalosti uplynuleho desetileti je znovuziskani arealu byvale skoly v Mladocove. Podle zakonnych uprav z pocatku 90. let mela obec pravo prevzit tento objekt do sveho vlastnictvi a vyuzivat jej podle svych predstav. Dosavadni uzivatel DDM Svitavy vsak veskere pokusy o jednani komplikoval a nehodlal se vzdat objektu dobrovolne. (Kvůli postavenému bazénu a chatkám…)
     Proto byla cela zalezitost podstoupena Okresnimu soudu ve Svitavach. Ten rozhodl, ze cely objekt vcetne chatek a bazenu je majetkem obce. Zalovany, tedy Ceska republika – Skolsky urad Svitavy se proti tomuto rozsudku odvolal ke Krajskemu soudu v Hradci Kralove. Ten situaci prehodnotil a priznal zalovane strane pravo na odvoz 20 chatek.
     Obec se vsak s touto situaci nesmirila a postoupila celou zalezitost Nejvyssimu soudu Ceske republiky. Nejvyssi soud oba rozsudky zrusil a celou zalezitost vratil na uroven okresniho soudu.
     Posledni rozsudek teto kauzy vynesl Okresni soud ve Svitavach, ktery vedle potvrzeni prava obce na cely areal skoly rozhodl i o uhrazeni skody, ktera obci vznikla po dobu neopravneneho uzivani objektu ze strany DDM.
     Tento prvni soudni spor obnovene obce trval od dubna 1995 do cervence 1997. Obec však nečekala na jeho ukončení, ale již brzy po jeho zahájení objekt obsadilaPrvním správcem turistické základny se stal  Václav Romer. V roce 1998 došlo k rekonstukci vnitřních prostor bývalé školy a v roce 1999 se uskutečnila oprava omítek, oken, střechy, okapových žlabů a svodů. Téhož roku získala turistickou základnu do pronájmu  firma Heuréka  OK s. r. o. , kteár ji provozuje jako  rekreační zařízení. V jejím areálu pořádá  prázdninové tábory, školu v přírodě a různé jiné pravidelné  a příležitostné akce” (s. 94)

Velice fandím naší obci, ale tady je vidět, že již tehdejší vedení obce (kdopak v něm asi již tehdy byl?), jakkoliv mohla být obec později oficiálně podle soudu v právu ho vlastnit a užívat, nemělo v úmyslu počkat, respektovat rozhodnutí soudu, až on o věci rozhodne, a neváhalo svévolně “objekt obsadit”. Pan Kučera celou záležitost blíže nijak nekomentuje.

Bývalá paní správcová (Krejčí) tohoto objektu  mi dokonce přiznala, že v době zahájení soudního sporu tehdejší vedení obce po sobotním obsazení objektu lhalo ve Svitavách a oznámilo jim, že klíče jim sama dobrovolně předala, což prý nebyla pravda, navíc by tím totiž porušila své povinnosti správkyně, což mohlo mít pro ní nepříznivé důsledky, musela se “z toho, co neudělala” zpovídat a celá situace byla pro ní velmi nepříjemná a nezapomenutelná.

Další  “maličkost” (ale podle mně dost důležitá, která v publikaci kupodivu chybí), je ta, že ve skutečnosti údajně po všech bojích o vlastnictví školy a celého areálu a po tom, co  ji “obec” hned následující rok rekonstruovala, opravila či vyměnila její části školu chtěla prodat! O úmyslu ji prodat není v publikaci zmínka.

Celý boj přitom vypadal (a v publikaci obce tak na mě osobně působí) jako boj nejen o majetek, ale i o jakési kulturní tradiční dědictví obce, které jí vždy patřilo. Zaráží mě proto kritika i pana starosty, že škola se v roce 1977 uzavřela, podepsal se pod to i pan Krejčí a přitom nikomu nevadí (a publikace se o tom vůbec nezmiňuje), že obec měla v úmyslu školu jednou pro vždy prodat a tím ji jednou provždy jako obecní majetek ztratit! Bez diskuse s občany – byla to totiž nakonec ona bývalá paní správcová zařízení, která údajně musela obejít z vlastní iniciativy své sousedy v Mladočově, kteří ji ochotně a tiše dávali své podpisy proti prodeji školy.

Jen díky této statečné ženě zůstala škola majetkem obce a nebyla navždy předána do sice nejspíš šťastných, ale soukromých rukou. Děkujeme.

 Posted by at 11:56 am

 Leave a Reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

(required)

(required)